Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Americké kvarteto STAIND sa okolo roku 2001 presne trafilo do potrieb trhu. Pre mnohých tínedžerov sa pre utrápené texty a depresívnu muziku stalo modlou, na MTV bolo dennodenne a z prelomového albumu „Break The Cycle“ sa predalo viac ako osem miliónov kusov. Hudobne sa presadilo kombináciou vtedy populárneho nu-metalu s melodikou ALICE IN CHAINS a vnútorným napätím NIRVANY.
Uveriteľnejsí ako kedykoľvek predtým
Dnes, o desať rokov neskôr, sú požiadavky hudobného sveta iné. STAIND to však už nejaký čas tvrdohlavo ignorujú. Kým v prípade ostatných dvoch albumov miešali tú svoju šedo-smutnú polievku odnikadiaľ nikam, na aktuálnom, eponymnom kotúčiku do seba ozubené kolesá zapadajú prekvapivo presne. Ak by sme pokračovali v nastolenej metafore, album sa z poslucháčšskeho hľadiska rozbieha pomaly, no keď sa však všetko usporiada na správe miesto, nič ho už nezastaví.
Vlajková loď novinky, singel „Not Again“ je snáď najlepšou skladbou, ktorú kedy STAIND nahrali. Zamyslený rozjazd, metalovo tvrdý riff, strhujúci refrén a to všetko korunované vynikajúco vygradovaným sólom. Strhanosť frontmana Aarona Lewisa je uveriteľnejšia ako kedykoľvek predtým. Nie je to už ten utrápený mladík plný ilúzií, ale životom ošľahaný muž. Je to skutočne cítiť.
Album bol nahrávaný za pomerne zlého rozpoloženia v skupine. „Naše predchádzajúce turné bolo pre nás veľmi stresujúcim zážitkom,“ vraví Lewis. V máji skupinu za neobjasnených okolností opúšťa bubeník Jon Wysocki, album však stihol nahrať. Na nahrávke je cítiť trpkosť rozchodu a falošnej pretvárky, nemenná zostava STAIND sa po šestnástich rokoch naštiepila. Možno aj preto nevyznie text refrénu „Paper Wings“ ako banálne klišé.
„The weight of your sorrow make some paper wings and learn to fly if there´s no tomorrow burn your paper wings and say goodbye“
Ako bolo načrtnuté vyššie, album časom rastie. Na spočiatku sterilné skladby sa nabaľujú vlastné skúsenosti a zážitky, až sa z počúvania „Staind“ stane intímna záležitosť. A tak by to malo byť s každým albumom.
1. Eyes Wide Open
2. Not Again
3. Falling
4. Wannabe
5. Throw It All Away
6. Take A Breath
7. The Bottom
8. Now
9. Paper Wings
10. Something To Remind You
Diskografie
Staind (2011) The Illusion Of Progress (2008) The Singles 1996-2006 (2006) Chapter V (2005) 14 Shades Of Grey (2003) Break The Cycle (2001) Dysfunction (1999) Tormented (1996)
Dokaz, ze aj kapela, od ktorej by nik nic necakal, moze vyprodukovat skutocne skvele album. Po SUM 41 v tomto roku opat rovnake prekvapenie. A pozitivne...
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.